Zimní expedice s Wimem Hofem

Koupit si zimní expedici s Wimem Hofem, vyjít na Sněžku jen v lehkém oblečení bylo emotivní rozhodnutí, udělané během okamžiku. O takové věci se nedá týdny rozjímat. Navíc krátce po mém rozhodnutí byly všechny termíny beznadějně vyprodány.

 

Jak se blíží můj termín odjezdu, žena se mě stále častěji ptá, jestli se těším. Zkoumám tenhle pocit v sobě. I když se už nějakou dobu otužuji a dýchám podle Wimovy metody téměř každý den, pocit nadšení se střídá s pocitem obav.

 

Dny ubíhají a nastává moment odjezdu na pražské letiště, kde se potkávám s dalšími téměř 70 příznivci Wimova učení. Zjišťuji, že většina má podobné pocity jako já. Směs nadšení a obav. Následuje dlouhý přesun do polské podkrkonošské vesničky a ubytování v hotelu. „Na klíče od pokojů zapomeňte, tady je komunitní společnost!“, říkají nám instruktoři. Dveře zůstávají otevřené po celý pobyt a kupodivu se nikomu nic neztratilo.

 

Hned ráno poté, co jsme rozděleni do skupin, následuje ranní rozcvička a dýchání. To se stane naším pravidelným ranním předsnídaňovým rituálem po celý pětidenní pobyt. Dopoledne je stále ve znamení klidu. Seznamujeme se jak mezi sebou, tak s teorií metody a hlavně se správným dýcháním. Ale hned odpoledne dáváme téměř dvouhodinovou procházku jen v trenkách, za teploty hluboko pod bodem mrazu. Mlčky! Ač spolu nepromluvíme ani slovo, začíná se mezi námi formovat zvláštní energie, která nás spojuje neviditelným, ale o to pevnějším poutem.

 

Flowgram, Wim storm a Horse Stance

 

“Jaký je program na příští den?”, zajímají se téměř všichni. “Víte, my tady nemáme pevný program. Spíš je to takový flowgram“, slyšíme od instruktorů. A v tomto duchu jedeme v příštích dnech. Brzy pochopíme, proč. Po snídani jsme měli jít trénovat otužování rukou a chodidel. Ale náhle přichází Wim s nápadem, že si dáme 30minutovou rozcvičku naboso, v trenkách, venku, ve sněhu. A je po programu. Všichni jdou ven za Wimem. “Jsme božský andělé!”, křičí Wim a my ležíme ve sněhu dalších 10 minut. Ani nevím proč, ale kupodivu mi není taková zima. Ne, že bych necítil chladno. Je dost pod nulou a všude je sníh. Ale zvládám to lehce. Co zvládám. Já si to dokonce užívám!

 

Wimova funkce v celém programu je lehce narušitelská a čistě spontánní. Přichází, odchází, vstupuje do programu, hodně hraje a zpívá. Každopádně je nepřehlédnutelný. Tedy spíš nepřeslechnutelný. Jakmile je v hotelu, je ho všude plno. Když ho slyší instruktoři, hned říkají: “Wim storm je tady!“ On sám nemá na starosti žádnou skupinu, ale průběžně se připojuje ke každé. I my máme později v týdnu možnost s ním strávit téměř celý den. A ten stojí za to!

 

V dalších dnech poctivě trénujeme dýchání a otužování celého těla. Počasí je dál dost chladné. Teplota výrazně pod nulou, voda jen pár desetin nad nulou. Potok, který známe z videí a fotografií, je skoro úplně zamrzlý. Když se chceme “koupat”, musíme si prosekávat led sekerou. A také se učíme úžasně cvičení nazvané „Horse Stance“. To pomáhá se zahřátím, když vylezeme z mrazivé vody. Nikde v okolí totiž není žádná vytopená chata a hotel je 20 minut daleko.

 

Tady a teď

 

Ale není to jen o dýchání a otužování. V průběhu dnů se nás všech zmocňují nevídané pocity. Sdílíme své příběhy, svoje trápení, obavy, nadšení. Nejsou zde žádné tabu, vše je tady a teď. Otevřenost všech je úplně jiná ve srovnání s našimi zkušenostmi z “normálního” světa. Není nikdo, kdo by neuronil slzu. Silné emoce jsou všude a u všech. Neuvěřitelná atmosféra! Objímání je na denním pořádku.

 

Všechny přípravy směřují k jasnému cíli celé “expedice”. Horskému výšlapu na vrchol Krkonoš. Jak jinak než v trenkách. Ten den ráno dýcháme víc než obvykle. Neměřím to, ale odhaduji, že téměř hodinu. Po skončení jsem totálně mimo. Brní mi a vibruje celé tělo. Nabuzení organismu je na nejvyšší úrovni. Skupinové dýchání v 70 lidech dává všem zvláštní energii, jak se později shodneme. Podobné pocity jsem už od té doby nezažil. Připadá mi to jako rozdíl v meditaci o samotě a ve velké skupině. Prostě bomba!

 

Pokořit horu v trenkách

 

Při odjezdu do hor se dozvídáme, že na Sněžku nemůžeme jít. Příliš mnoho sněhu znemožňuje výstup tak velké skupiny. Místo toho půjdeme na Špindlerovku. Od hotelu odjíždíme rovnou v kraťasech. Na horu totiž vyrážíme jen kousek odtud. Na začátku jde vše dobře. Kolem jsou slyšet samé vtipy, dokonce zaznívá i zpěv. Později, jak stoupáme výš a výš, začíná přituhovat. Poryvy větru a sněhu utlumují náladu celé skupiny. Každý už jde za sebe a snaží se řídit radami instruktorů: “Dýchejte, dýchejte!”. Když vycházíme z lesa, vánice zesiluje, teplota klesá pod -10°. Na těle je cítit každá vločka sněhu, řítící se vzduchem. Je to nejtěžší část celé expedice a většina se už těší na teplý nápoj na horské chatě, ale nálada je stále poměrně dobrá. Wim se ve svých typických sandálech válí ve sněhu a hlasitě nás všechny povzbuzuje. Každý ze sebe vydává to nejlepší, co v této chvíli může. Konečně chata! Ještě pár fotek omrzlých těl a potom rychle dovnitř, obléknout se a zahřát se krátkým cvičením. Po teplém čaji dojde i na něco ostřejšího. Dneska jsme si to zasloužili! Stejně jako večerní párty, tančí se a zpívá do noci.

 

Poslední den nás místo odpočinku čeká den strávený s Wimem. Být tak blízko jeho charismatické osobnosti nás všechny nabíjí neuvěřitelnou energií. Když za ním lezu u věhlasného vodopádu do vody, necítím chlad. Jen extázi! Ale není vše jen o chladu. Na odpolední povídání v sauně a na všechny ty příběhy, které tam zazněly, nikdy nezapomenu. Stejně jako na pocity, které se mi přelévaly přes celé tělo. Byli jsme v sauně, zbroceni potem a bylo těžké u každého z nás rozeznat, co jsou kapky potu a co jsou slzy dojetí.

 

Kdekoliv se objeví Wim, je plno Wima. Ale bez našich skvělých instruktorů bychom těch 5 dní nástrah nezvládli s takovou pohodou, jaká v celé skupině panovala. Jejich znalosti, rady, zájem a všudypřítomná ochota pomoci nám byly velkou oporou. A za to všem patří veliké poděkování.

 

Semínko bylo zaseto

 

Všechno jednou končí a je čas na odjezd zpět na pražské letiště. Myslím, že podobnou podívanou odletová hala ještě nezažila. Desítky lidí s různými přízvuky angličtiny se objímají, emoce stříkají na všechny strany. ”Co je to za podivnou skupinu” si asi říká většina kolemjdoucích cestujících. Ale nám je to jedno. My víme své. Vracíme se jiní, než jsme odjížděli. Změny byly zasety. A co s tímto semínkem každý z nás udělá, je jen na nás. Já vím, že z nastoupené cesty už nechci sejít.

 

Ihned po návratu se zapisuji do instruktorského kurzu. Toto je metoda, kterou chci šířit dál.

Kontakt

Ota Kulhánek
Tel: +420 602 221 469
E-mail: otakulhanek@otakulhanek.cz
Působím v Praze a okolí, po dohodě i v celé ČR.